Je mi smutno,ale...

Tak dnes nastal dlouho očekávaný den,kdy jsme vyrazili s Čelzinkou na ultrazvuk nechat si povrdit její březost a výskyt štěňátek.

Bohužel štěňátka pan doktor neobjevil.

Koukal dlouho a my s ním,ale to co jsme chtěli všichni vidět tam prostě nebylo.

V tuhle chvíli mě napadla jedna taková myšlenka.

Je sposta záležitostí,které dnes umíme ovládat a umíme spravovat a utvářet k obrazu svému a dle našich nároků a potřeb.A tahle událost mi říká,že je ještě spousta věcí a činností,které ovlivnit neumíme.Že máme ještě proč být pokorní.Že i když se tváříme jako páni světů,pořád jsou činnosti a situace a události,před kterými je potřeba tiše pokleknout a poděkovat a přijmout je tak,jak jsou.Bez možnosti jeijich pochopení a samotného chápání.Prostě brát to tak,jak to je s velkou pokorou v srdci.

Tohle uvědomnění si,mi dává velkou naději.Naději do budoucna.A jak říká stará pravda,nic se neděje náhodou.

A jak napsala Martínka ( a velký dík za to) - Čelzinka prostě čeká na Dempsíka.A nebo třeba na mě,až budu připraven.

Je mi smutno,ale tohle mi dává naději a sílu.

Děkuji za přízeň a doufám,že nám ji i nadále zachováte.