CARMEN CRASNA PLÁCEK POD STRÁNÍ...

…tak…

Nejsem žádný spisovatel, ani pisatel příběhů, dokumentů a už vůbec ne sáhodlouhých úvah.

Ale od včerejška mám něco na srdci a rád bych se s vámi o to podělil.

Prezentujeme se jako chovatelská stanice kolií dlouhosrstých, což ve své podstatě je asi fakt, ale vnitřně jsem se s touto myšlenkou asi nikdy úplně neztotožnil. Jsem jen člověk, který má rád psy, pro kterého je pes kamarád, rovnocenný člen rodiny, který mě doprovází na cestě životem, jako parťák, přítel. Okolnosti tomu chtěli a přišli k nám do rodiny hafani, kteří mají svou minulost, kteří mají svou historii sahající spousty let zpět, historii čítající hodně vynaloženého času, mnohdy odříkání, také spousty těžkých chvil, smutku, ale také tisíce krásných zážitků, porozumění a přátelství. A to je možná ten hlavní důvod, proč vznikla naše chovatelská stanice, abychom celou tuto historii neshodili ze stolu, abychom pokračovali v kdysi dávno započatých liniích a umožnili těm chtivým, aby zjistili, jak naplňující je život se psem.

Pečlivě jsme vybírali vhodnou fenku k milovanému Depsíkovi, aby budoucí potomstvo bylo nejen hodno koliím standardům, ale aby v nich zůstalo i něco z povah obou rodičů, hravost a miminkovkost Demsíka, klid a něha Herrinky a roztomilá splašenost Jane. Je mi líto, že nemůžeme mít mimísky po Čelzince, ale příroda tomu tak chtěla. Možná jsem mohl udělat některé věci a podniknout kroky k tomu, aby i Čelzinka byla mámou, ale postupem času jsem si čím dál víc jist, že by to nebyla ta správná cesta. Tento fakt, ale rozhodně nesnižuje statut Čelzinky v naší rodině. Bereme jí tak, jak to je.

Tak jako se vnitřně nepovažuji za chovatele, tak si myslím, že ani nejsem naprosto ortodoxní pejskař. Pesani jsou členem naší rodiny, ale své místo tam mají naše děti a jejich aktivity, kam psi nesmí, zůstávají doma, čas můj a Zuzky, kdy přítomnost čtyřnohých vokurek není žádoucí, je tady moje práce, kterou mám rád a která mi sebere spoustu času a opět bez psů a když tohle všechno podtrhnu, tak se někdy zamýšlím…sakra, kdy já jsem vás naposledy česal??? Kdy jsme byli na procházce a já jí celou neprotelefonoval???kdy jsme si zaházeli míčkem??? A kdy skočili přes skočku??? Ano, tak to prostě je, ale téměř každý večer mi všichni čtyři psi uléhají k nohám, když si sedám utahanej do gauče, všichni čtyři mě vítají, když přijedu domů, rvou se o to, koho pomazlím jako první, skáčou po mě a předhání se, kdo mi poví více novinek, jsou vděční za každé pohlazení, jsou nekompromisní ve své lásce, jsou bezpodmíneční ve své oddanosti. Neumím si představit život bez nich.

A tohle a asi i mnohem víc jsou důvody, proč tohle chci předávat dál, umožnit tak chtivým a připraveným lidem zažít bezpodmínečnou psí lásku.

Proč tohle celé píšu…

Dnes se k nám vrátila malá Carmen, štěnda z našeho posledního vrhu. Budoucí majitelka si ji v sobotu odvezla a dnes ji po telefonické dohodě přivezla zpět. Bohužel, naše štěňátka trpí kožním parazitem Dravčíkem psím, je to nepříjemný brouček vypadající jako lupy, dráždí kůži a působí psům svědění, takže se hodně škrábou. Věc opravdu nepříjemná, ale u dospělých jedinců celkem snadno léčitelná antiparazitiky, šampony, spreji, ampulemi. Problém s léčbou je u štěňátek, kdy použití antiparazitik je vzhledem k věku štěněte omezující.

Už jsme si tím prošli u našeho prvního vrhu a všem šťastným novým majitelům, jsem tuto „novinu“ oznámil i s jednoduchým návodem, jak postupovat v léčbě a v každém případě s návštěvou veterináře a odkazem na jeho doporučení.

Zkrátka tohoto nevítaného broučka tady máme a bojujeme s ním tak dalece, jak moc nás omezuje. Nemůžu a ani nechci si nechat doma mimina dýl, než je nezbytně nutné, ne kvůli nám, ale kvůli nim samotným. Když nadejde jejich čas, musí do světa tak, aby dělali radost novým páníčkům, aby se snadno a bez stresu zapojili do rodinného života a odloučení jim dělalo co možná nejmenší problém. Tohle je pro mě důležité.  Řešení s drvačíkem je potom druhotná záležitost, obzvlášť když řešitelná je a přechází tak na nového majitele, ale nutno říci s informací ode mě, kterou nijak neskrývám. Vždycky si říkám…děkuji za to, že jste všichni zdraví. A mnohdy to není úplně jednoduché a myslím, že mi většina chovatelů dá za pravdu. Štěňátko je miminko se vším, co k miminkovskému životu patří, včetně všech neduhů, omezení a úskalí. Člověk, který si tyto věci neumí uvědomit a přijmout a není ochoten je plně podstoupit by si asi neměl nikdy štěňátko pořizovat. Vzhledem k životu jaký vedeme, který je opravdu uvnitř psí smečky, je pro mě zvláštní, že člověk dokáže vrátit vysněné štěňátko z důvodu, který je při troše chtění řešitelný. Ale každý jsme jiný a nechci a ani mi nepřísluší tyhle věci hodnotit. Jen mám potřebu se podělit o své myšlenky a možná i ledacos vysvětlit. Snažíme se dělat věci jak nejlépe umíme a odměnou mi je vždycky zpětná vazba od spokojených páníčků, jejichž život je naplněn koliím štěstím. Baví mě, když se budoucí majitelé přijedou na štěndy podívat i stovky kilometrů jen proto, aby si utvrdili a potvrdili svůj výběr, aby se s námi seznámili, aby viděli rodiče miminek, abychom si upřesnili podmínky a potvrdili dohody. Mám v těchto chvílích radost a v duši klid, že budou miminka v dobrých rukách.

V každém případě Carmen Crasna je zpět a čeká na svého páníčka, který ji bude milovat a potíže s dravčíkem pro něj bude výzva a nikoliv neřešitelný problém.

Když jsem si ji dnes vzal do náruče a s pískotem mi začala olizovat nos a tulila se a choulila a stejně tak i k Bubu a Lucince a když jsem jí pak viděl, jak řádí s klukama (Cookie a Ceasar) polil mě blažený pocit štěstí, že je zpět.

Děkuji za pochopení toku mých myšlenek a i za případné připomínky a postřehy.

HP